Básník a Eva

Sedával vždy na stejném místě. V rohu, blízko špinavého okna, kde zažloutlé záclony a stopy po zásazích hmyzu plácačkou dovolovaly jen nepatrným zbytkům slunečních paprsků rýsovat světla a stíny své každodenní magie.

Proč magie? Inu, nízká sluneční svícení v zimě a v brzkém jaru vykreslila světelný a tedy i hřející paprsek, od nevysypaného popelníku, přes propálené díry v ubruse, do daleka. Až k půllitru v ruce básníkově. Zatímco v létě bylo díky Slunci, vznešenému vysoko na obloze, studené pivo bezpečně chráněno. Ale také: „pokud zataženo, pivo studené, pokud jasno, pivo teplé.“ Magie hodna moudrosti politiků té doby.

„Pane? Budete platit?“

Úplně zapomněl, tak jako každý den, že musí odejít. Že místo, kde sedává, se svými papírky, tužkami a nápady se uzavírá. Servírku, která ho upomínala, si ovšem pamatoval. Ach, ty krásné nohy, souměrná tvář, mandlově tvarované a skoro černé oči. Co mu to jen připomíná? Veden něčím, co by možná mohl pojmenovat Sigmund Freud, možná jeho matka, možná on sám, veden touhou a vášní. Veden tím vším jí na účtenku připsal:

Tvé nohy jak dva hadi

V dokonalém souladu

Jejich uštknutí jen hladí

Rád bych dělal návnadu

Být v teráriu s nimi sám

Protilátku nehledám

Eva měla v životě spoustu chlapů. Tedy spoustu. No, pár desítek, hm, jednotek, sakra! Panna už prostě nebyla. Ale žádný z těch chlapů jí nikdy nepsal verše na účtenku. Natož o jejích nohách. Byla na ně totiž celkem pyšná, ačkoli jinak o svém vzhledu i o sobě neustále pochybovala.

„Jsem moc hubená, moc tlustá, mám malý prsa, jsem už stará, neměla jsem se vdávat, rozvádět?“ Ale dlouhé a štíhlé nohy, s útlými kotníky, hladké právě jak ti hadi, byly vždy středem zájmu. Skoro všech.  Nemohla si toho nevšimnout.

A potom ty oči. Škoda, že o nich také něco nenapsal. Když se do svých očí dívala v zrcadle, měla pocit, že sama sebe uhrane.

Ten kunčoft ji do té doby nijak nezajímal. Jeden z desítek debilů, rozmělňujících svá traumata v pivu a kořalkách. Osamělých. A z těch ostatních v různých skupinách, shlukujících se z důvodu vlastní zbabělosti v nějakých společenstvích, za účelem jednotného cíle, zájmu, strachu. Ježiš, oni třeba přejí vítězství nějaké tlupy s názvem xyz v soutěži, co já vím, abc. Nebo naopak!

Testosteron z vyřvávání v koutku „sportovních fanoušků“ za vítězství klubu xyz začal přetékat, proto se potřebovali vybít jinde.

„Evo!? Co to tam sedí za debila? Furt si něco píše, bonzák jeden. My ho srovnáme!“

Krev z básníkových úst, z rozbitého obličeje, ze všech pórů a spór jeho osobnosti na podlaze rozpíjela papírky s náčrty veršů, touhami a …tuhou. A také se solí z Eviných slz. K přečtení nic nezbylo a básník už asi nikdy nepřijde. „Kdo teď napíše o mých očích?“

Oni asi ne. Život se vrací k šedi. Tužky, papírky a nápady a … verše … tu nejsou.

Pro moji Janu z Arku, Ἑλένη Trojskou a milé kolegyňky Hanku, Wendy, Isabell, Terezu i kolegy z katedry